Jak jsme k labrouškům přišli

HISTORIE NAŠICH LABROUŠKŮ

Labradoři do našeho života vstoupili poměrně netradičně.

V roce 1989 se do domu, v němž jsme v Praze bydleli, přistěhovala paní, říkejme jí třeba Lenka, s černou labradorkou Pegynkou. Později se ukázalo, že Lenka v důsledku kombinace léků a alkoholu čas od času demonstrativně skáče pod metro, naštěstí jízdní řád měla v malíku a z toho důvodu nikdy žádné metro v tu dobu nejelo. Po té vždy nějaký čas strávila v léčebně, aby se po té vrátila a po nějakém čase to provedla znovu. Poprvé nás to strašně vyděsilo, ale protože v průběhu dalších let, se to opakovalo ještě několikrát, díváme se na to dnes již poněkud s nadhledem.

A právě tehdy, když se to stalo poprvé, u nás zazvonil policista s Pegynkou, že jí Lenka nechala přivázanou u sloupu před vchodem do metra a protože psí útulek již měl po zavíracích hodinách, poprosil nás, zda bychom mohli u sebe nechat Pegču alespoň do rána, než otevřou útulek. Pegynka byla úžasně milá a tak jsme se rozhodli, že u nás může zůstat, dokud se Lenka zase nevrátí.

Následující den vyzvedávala děti ze školky moje maminka a my jí nějak opomněli oznámit, že je u nás Pegča na návštěvě. Vůbec nás nenapadlo, že by mohl vzniknout nějaký problém. V té době ještě žádné mobilní telefony nebyly a tak když jsem se k večeru vracela domů, našla jsem mou maminku, Pegynku a děti ve velmi kuriózní situaci. Děti seděly uvnitř v předsíni na zemi, Pegynka ležela mezi vchodovými dveřmi a maminka seděla před bytem na schodech a vyprávěla dětem pohádky, aby udržela jejich pozornost, aby se jí nerozutekly po bytě, kde by nad nimi neměla kontrolu. Celá situace vznikla tak, že při příchodu domů Pegynka bez problémů pustila domů obě naše děti, ale protože s mou maminkou neměla dosud tu čest se seznámit, vystartovala na ni vrčíc jako na vetřelce a odmítla jí pustit do bytu za dětmi a nepohlo s ní nic ani po dobrém, ani po zlém. Děti nepustila ven a maminku dovnitř.

Pegynku jsme od té doby hlídali ještě mnohokrát a právě její úžasná inteligence a nádherná povaha nám učarovaly natolik, že náš život je již více než 30 let spjat s labradory.

Nakonec každý, kdo měl to štěstí, že jej na cestě životem alespoň chvíli doprovázel příslušník tohoto plemene ví, že právě intelekt Labradorského Retrievera jej činí být mezistupněm mezi člověkem a psem.

ARISA z KELTSKÉHO OPPIDA (15.05.1992 - 20.10.1993)

Naše první labradoří holčička

Ariska se narodila v chovatelské stanici Keltské Oppidum pana Tobolky. Neuvěřitelně temperamentní a vlohová holčička. Díky ní jsme mohli vejít do světa chovu labradorů, s ní jsme absolvovali první výstavy i první lovecké zkoušky. A přestože nám byl dopřán jen velmi krátký čas, který jsme spolu mohli prožít, navždy se nám vryla do srdíčka a do paměti.

Naši labroušci - zakladatelé našeho chovu

MARCUS ERINOR "Bilýšek"

(02.09.2023 - 21.04.2008)

WOODY BLACK of GOLDEN ERINOR "Woodíček"

(23.01.1995 - 03.07.2010)

HANNY ERINOR "Hanička"

(07.05.1991 - 19.09.2002)

PERLA ERINOR "Perlička"

(28.06.1993 - 17.05.2008)

Alena Čečrdová (16.03.1950 - 10.06.2020)

Naše vzpomínka patří Ále Čečrdlové, jíž patří náš velký dík za přátelství, za pomoc a velmi cenné rady v začátcích našeho chovu labradorů a hlavně za naše čtyři nejúžasnější labroušky - zakladatele našeho chovu. Ála byla chovatelkou od pána Boha a český chov Labradorských Retreiverů a Golden Retrieverů v 90-tých letech pozvedla na světovou úroveň. LR, GR a CHBR z chovatelské stanice ERINOR, později přejmenované na GOLDEN ERINOR, patřili v této republice vždy k nejlepším.